Boris Nikolajevič Ljatošinskij (Boris Ljatošinskij) |

Boris Ljatošinskij

Jméno Borise Nikolajeviče Lyatoshinského je spojeno nejen s obrovským a možná nejslavnějším obdobím ve vývoji ukrajinské sovětské hudby, ale také s pamětí velkého talentu, odvahy a čestnosti. V nejtěžších dobách své země, v nejtrpčích chvílích vlastního života zůstal upřímným, odvážným umělcem. Ljatošinskij je především symfonický skladatel. Symfonismus je pro něj životní styl v hudbě, princip myšlení ve všech dílech bez výjimky – od největšího plátna až po sborovou miniaturu či úpravu lidové písně.

Cesta Lyatoshinského v umění nebyla snadná. Dědičný intelektuál, v roce 1918 promoval na Právnické fakultě Kyjevské univerzity, o rok později na Kyjevské konzervatoři ve kompoziční třídě R. Gliera. Bouřlivá léta první dekády století se odrazila i v prvních dílech mladého skladatele, v nichž jsou jeho náklonnosti již zřetelně cítit. První a Druhý smyčcový kvartet, První symfonie jsou plné bouřlivých romantických podnětů, skvěle vytříbená hudební témata pocházejí ze zesnulého Skrjabina. Velká pozornost ke slovu – poezie M. Maeterlincka, I. Bunina, I. Severyanina, P. Shelleyho, K. Balmonta, P. Verlaina, O. Wildea, starých čínských básníků se vtělila do stejně vytříbených romancí s komplikovanou melodií, mimořádná rozmanitost harmonických a rytmických prostředků. Totéž lze říci o klavírních dílech tohoto období (Úvahy, Sonáta), které se vyznačují ostře expresivními obrazy, aforistickým lakonismem témat a jejich nejaktivnějším, nejdramatičtějším a nejefektivnějším rozvíjením. Ústřední skladbou je První symfonie (1918), která jasně projevila polyfonní nadání, brilantní ovládání orchestrálních témbrů a myšlenkovou škálu.

V roce 1926 se předehra objevila na čtyři ukrajinská témata a započala nové období, které se vyznačuje pečlivou pozorností k ukrajinskému folklóru, pronikáním do tajů lidového myšlení, do jeho historie, kultury (opery Zlatá obruč a velitel (Shchors)); kantáta „Zapovit“ o T. Ševčenkovi; vyznačující se nejjemnější lyrikou, úpravami ukrajinských lidových písní pro zpěv a klavír a pro sbor a capella, v nichž Ljatošinskij směle uvádí složité polyfonní techniky, stejně jako pro lidovou hudbu neobvyklé, ale mimořádně výrazné a organické harmonie). Opera Zlatá obruč (na motivy povídky I. Franka) díky historické zápletce z XNUMX. století. umožnilo malovat obrazy lidí, tragické lásky a fantastických postav. Stejně rozmanitý je i hudební jazyk opery se složitým systémem leitmotivů a nepřetržitým symfonickým vývojem. Během válečných let byl Ljatošinskij spolu s Kyjevskou konzervatoří evakuován do Saratova, kde pokračovala tvrdá práce za obtížných podmínek. Skladatel neustále spolupracoval s redaktory rozhlasové stanice. T. Ševčenko, která vysílala své pořady pro obyvatele a partyzány okupovaného území Ukrajiny. Ve stejných letech vznikl Ukrajinský kvintet, Čtvrtý smyčcový kvartet a Suita pro smyčcové kvarteto na ukrajinská lidová témata.

Poválečná léta byla obzvláště intenzivní a plodná. Již 20 let vytváří Ljatošinskij nádherné sborové miniatury: na sv. T. Ševčenko; cykly „Roční období“ na sv. A. Puškin, na nádraží. A. Fet, M. Rylsky, „Z minulosti“.

Třetí symfonie, napsaná v roce 1951, se stala mezníkem. Jeho hlavním tématem je boj dobra a zla. Po prvním provedení na plénu Svazu skladatelů Ukrajiny byla symfonie vystavena nespravedlivě tvrdé kritice, typické pro tehdejší dobu. Scherzo a finále musel skladatel předělat. Ale hudba naštěstí zůstala živá. Ztělesněním nejsložitějšího konceptu, hudebního myšlení, dramatického řešení lze Ljatošinského Třetí symfonii postavit na roveň Sedmé symfonii D. Šostakoviče. 50.-60. léta ve znamení skladatelova velkého zájmu o slovanskou kulturu. Při hledání společných kořenů je podrobně studována pospolitost Slovanů, polského, srbského, chorvatského a bulharského folklóru. V důsledku toho se objevuje „Slovanský koncert“ pro klavír a orchestr; 2 mazurky na polská témata pro violoncello a klavír; romance na sv. A. Mitskevič; symfonické básně „Grazhina“, „Na březích Visly“; „Polská suita“, „Slovanská předehra“, Pátá („Slovanská“) symfonie, „Slovanská suita“ pro symfonický orchestr. Panslavismus Ljatošinskij interpretuje z vysokých humanistických pozic, jako společenství pocitů a chápání světa.

Stejnými ideály se skladatel řídil i ve své pedagogické činnosti, vychoval více než jednu generaci ukrajinských skladatelů. Ljatošinského škola je především identifikace individuality, respekt k jinému názoru, svoboda hledání. Proto se jeho žáci V. Silvestrov a L. Grabovskij, V. Godzjatskij a N. Poloz, E. Stankovich a I. Shamo ve svých dílech tak liší. Každý z nich, který si zvolil svou vlastní cestu, však v každém svém díle zůstává věrný hlavnímu přikázání Učitele – zůstat čestným a nekompromisním občanem, služebníkem morálky a svědomí.

S. Filstein